8.11. 2020 - 22. neděle po Trojici, Brno I

Jozue 24,1-3 a 13nn

Jozue shromáždil všechny izraelské kmeny do Šekemu. Svolal izraelské starší, představitele, soudce a správce, a postavili se před Bohem. 2 Jozue řekl všemu lidu:"Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům. 3 Vzal jsem vašeho otce Abrahama odtamtud za řekou a provedl jsem jej celou kenaanskou zemí. Rozmnožil jsem jeho potomstvo a dal jsem mu Izáka.

13 Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte. 14 Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu. 15 Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu." 16 Lid odpověděl:"Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! 17 Naším Bohem je přece Hospodin. On nás i naše otce vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. On činil před našimi zraky ta veliká znamení, opatroval nás na celé cestě, kterou jsme šli, i mezi kdejakým lidem, skrze nějž jsme procházeli. 18 Hospodin zapudil od nás každý lid, i Emorejce sídlící v zemi. Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh." 19 Tu řekl Jozue lidu:"Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý. Je to Bůh žárlivý, nepromine vám vaše nevěrnosti a hříchy. 20 Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům, odvrátí se, zle s vámi naloží a skoncuje s vámi, ač vám předtím učinil mnoho dobrého." 21 Lid Jozuovi odpověděl: "Nikoli. Budeme sloužit jen Hospodinu!" 22 Nato Jozue vyhlásil lidu: "Budete svědky sami proti sobě, nedodržíte-li své rozhodnutí, že budete sloužit Hospodinu." Odpověděli: "Ano, budeme svědky." 23 Jozue pokračoval: "Odstraňte tedy cizí božstva, která jsou mezi vámi, a přikloňte se srdcem k Hospodinu, Bohu Izraele." 24 Lid řekl Jozuovi: "Budeme sloužit Hospodinu, svému Bohu, a jeho budeme poslouchat." 25 I uzavřel Jozue onoho dne v Šekemu smlouvu s lidem a vydal mu nařízení a právní ustanovení.

..............................................

V Šekemu se sešli všichni představení Izraele. Shromáždění všech starších, soudců a správců na místě, kde Jákob zakopal všechny cizí bůžky pod posvátným stromem (Gn 35), dává tušit, že se chystá něco velkého. Sněm, válečná porada, volby?

Nic z toho - a vlastně tak trochu všechno dohromady.

Událost, ke které Jozue na sklonku svého života zve všechny, kdo mu byli dosud svěřeni pod vedení, se svým charakterem asi nejvíc blíží svatebnímu obřadu. Je to zároveň bohoslužba a zároveň jakýsi výjimečný právní akt.

Není pochyb o tom, že představenstvo celého Izraele se schází, aby tu - jak čteme hned v úvodu (v.1) - stáli před Bohem - konali bohoslužbu. A jejich konání a shromáždění je velmi živé, žádný stojatý vzduch a hrobové ticho jako to někdy při bohoslužbách (nejen v prázdných kostelích) bývá.

Jozue dlouze káže a připomíná Boží skutky: připomíná událost, kterou si nikdo z těch shromážděných, ani on sám nemůže pamatovat, vyprávění slýchané u ohňů, zděděný příběh o Abrahamovi, který byl odveden ze země za Eufratem, aby našel Hospodinem slíbený domov a slíbenou budoucnost; Jozue vypráví příběh, který dlouho voněl dálkou a snad mohl i začínat těmi známými slovy: "bylo nebylo..." - jenomže teď Jozue a jeho bratři, společníci a kolegové, stojí v Šekemu, kde Abraham z jejich příběhů zakopal pohanské bůžky, aby se tak se se svými lidmi očistil a postavil v Bét-el oltář Hospodinu. Už žádné "bylo nebylo" - teď jsme tu my: v téhle zemi, v téhle situaci, se svou vírou, stojíme před týž Bohem. Nestačí zůstat u vzpomínek na veliké předky a prodlévat jen u událostí dávno minulých; teď je to na vás; teď jsou ve hře vaše srdce, vyzývá Jozue.

Odpovědní z Izraele mají dát svou odpověď.

Lidé, kteří nepamatují na vlastní kůži ani dar země, ani přechod přes Rudé moře, zažili převedení přes vodu Jordánu a teď sami v té zemi stojí; žijí ve městech, která nevystavěli a sklízejí ze stromů, které nevysadili ani oni, ani jejich otcové. V čem se tolik liší od nás?

Až to skoro vypadá, že každá generace lidu Božího má svá vyhnanství, svá Rudá moře a vody, kterými prochází; časy, kdy volá z hlubin a vyhlíží Hospodina, protože je docela jasné, že se nic jiného dělat nedá... ale také časy, kdy sklízí a hospodaří, nezaslouženě, z Božího požehnání; a často právě tehdy se teprve ukáže, čemu sloužíme a na jakého Boha spoléháme.

Myslím, že většina z nás by ve svých životech nalezla chvíle na dně, chvíle kdy "duše volá po živém Bohu" nebo prostě po naději, kterou se neodvažujeme ani pojmenovat; mnozí tu dobu prožívají možná právě teď, protože se bojí o své blízké, o svou vlastní budoucnost; protože někoho ztrácejí nebo ztratili... kromě osobních bouří na moři, nám taky celkem jistě teče do bot jako obyvatelům téhle planety; a mnohokrát jsme se do nějakého zla namočili právě jako křesťané nebo jako národ. Však si dnes připomínáme výročí bitvy na Bílé hoře, nešťastné boje našich předků, které zranilo generace a poznamenalo evropské dějiny.

Ale také platí, že tyhle události, traumata a deprese nejsou vším; nejsou těmi hlavními událostmi dne... nebo nemají být. I my jsme přece přijali život jako dar a možná jsme si jeho vzácnost a křehkost zase letos nějak víc připomněli; také my jsme dostali zemi jako dar - nezasloužili jsme si, že jsme se narodili v zemi, kde sucho zatím jen poznáváme ale ještě jsme kvůli němu nemuseli utéct z domova; nezasloužili jsme si, že navzdory všemu ohrožení, dostává se nám lékařské péče a mnoha zdrojů, takže se o ně docela jistě jako země můžeme podělit s těmi, kdo jsou v ohrožení života. Také letos jsme sklízeli anebo jsme zkrátka většinou snad měli co jíst, dokonce i když jsme sami nemohli dojít na nákup. A navzdory všem omezením, anebo možná právě i díky nim jsme si připomněli. jak vzácný je dar svobody, možnost žít a pracovat, tak jak to považujeme za dobré a smysluplné: setkávat se, slavit bohoslužby, sportovat, tvořit kulturu... a že stojí za to o sebe navzájem i o přírodu a svobodu pečovat.

Představení Izraele mají dát svou odpověď.

My, kteří nepamatujeme Abrahama, přece stojíme na jeho místě před tváří Boží a máme dát svou odpověď.

Zvolte si dnes, komu chcete sloužit, vyzývá je Jozue. A řeč je v prvé řadě o bohoslužbě: zvolte si koho budete ctít, ke komu se budete obracet, od koho čekáte pomoc a komu budete ve svém životě poslušni.

A představení Izraele skutečně při té významné bohoslužbě odpovídají. Třikrát po sobě - až se nám to zdá, nadbytečné - ale tak to asi s vyznáními odjakživa chodí, že stojí za to nejenom je vyslovit ale taky u nich setrvat; nechat je zakořenit; přimknout se k nim celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Dt 6,5).

Je to třikrát totéž, a přece to není totéž:

Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh. - To je první. Budeme znát Boha, připomínat si skutky jeho milosti; vše dobré co nám dává, jak nás zbavuje zlého a provádí i mořem; jako křesťané můžeme dodat: že nás provedl vodami křtu, že nám dal naději v Kristu Ježíši, že nás provede i navzdory hříchu a smrti k životu.

A Jozue se nedá odbýt: Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je svatý. Je to Bůh žárlivý a jestliže ho opustíte, zle s vámi naloží. Tady se ukazuje zvláštní věc: k bohoslužbě, k vyznání, k životu s Pánem Bohem člověk nepřichází protože má ve všem jasno - Bůh je svatý - jiný; naše rozhodnutí počítat s ním musí unést i tohle. Ale ještě jedna věc: opuštěným se člověk může stát jen když sám opustí Boha. Ten, který drží všechno pohromadě a dává našemu času smysl tu je. Neopouští Hospodin člověka, opouštíme my Boha a jeho cesty; ztrácí se nám z dohledu, zůstává ve skrytosti, ale neopouští... Ano, píše se v bibli i o tom, že Hospodin opustí svůj lid, ale vždycky je to až důsledek toho, že lidé zapomněli na něj zapomněli, ba přímo jednali proti lásce, proti sirotkům, vdovám a hostům atd.

A i k téhle opuštěnosti připomíná prorok Izajáš (Iz 49,14-16): "Sijón říkával:"Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul." 15 "Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. 16 Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále." A jinde (Iz 54): "Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování. 8 V návalu rozlícení skryl jsem před tebou na okamžik svoji tvář, avšak ve věčném milosrdenství jsem se nad tebou slitoval, praví Hospodin, tvůj vykupitel."

A tak podruhé vyznává Izrael: Budeme sloužit jen Hospodinu! Ne sobě, ne svému národu nebo kmenu, ani dokonce té zemi, do které právě přišli - jen Hospodin je svatý!

A ještě potřetí vyzývá Jozue: odstraňte tedy ze svého srdce to všechno ostatní a přikloňte se k Hospodinu. A lid odpovídá svým třetím vyznáním a závazkem: Budeme sloužit Hospodinu, svému Bohu a jeho budeme poslouchat.

A tak spolu s apoštolem můžeme dodat (Žd 12,1-3): Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, 2 s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku, až do cíle.